Lissa píše (5) - Hlavně optimisticky!!!

A máme tu zase září. Období škaredého počasí, znechucených tváří, dlouhých rukávů, neustálého shonu a stresu. No jo, podzim začal.

Autobus bývá po ránu docela narvaný, což je pro mě novinka. O prázdninách jsem jezdila okolo deváté a to mířilo do práce jenom pár lidí. Ke konci prázdnin si všichni vzpomněli, že by si mohli potvrdit legitky, takže místo cca 15 lidí jelo jednou tolik. Ale teď ráno v sedm hodin je autobus nacpán k prasknutí, což vykouzlí řidičům na tváři kyselý úsměv. Když jsem kupovala měsíční jednozónovou jízdenku, protože nebydlím ve městě, ale tramvajenku vlastním (protože vyjde lépe, než kdybyste si ji koupili v již zmiňovaném autobuse), řidič nasadí naštvaný obličej, chce vidět tramvajenku, kterou mám samozřejmě pečlivě schovanou v batohu (čti: která je v dokladovce a dokladovka je někde v tašce), do toho všeho si táhnu s sebou jídlo v jedné tašce a pár nezbytných věcí, jako třeba velký deštník (čti: představte si mě jako vánoční stromeček), a za mnou stojí štrúdl lidí, kteří čekají, aby si mohli koupit jednorázovou jízdenku, a kteří naštvaně podupávají a vzdychají...  Věřte mi, že vám to zpříjemní celý den! Pak spokojeně zastrčíte koupenou jízdenku s tramvajenkou do tašky, najdete si volné místo...  a z čista jasna se tu objeví kluk (okolo třinácti let), sedne si vedle mě, aniž by se zeptal, jestli je to místo volné. K tomu všemu začne venku pršet, což vás taky uklidní. Po rozjetí autobusu směrem město se všichni cestující jaksi mentálně spojí a domluví se, že v autobuse je málo bacilů a bakterií. Začnou posmrkávat, nejlépe kašlat na celé kolo. Jako by je nikdo nenaučil používat kapesník!

Tak nějak se otráveně dostanu do školy, k tomu musím přejít nádraží na zastávku, protože nějakej inteligent vymyslel, že na začátku školy prostě nutě musí opravit kus tramvajové trati od jedné z nejfrekventovanějších zastávek po druhou. Modlím se při tom, aby mě nechytil revizor, protože to by bylo zase hledání legitek, a hrabat v batohu opravdu nechci.

Bohužel ve škole není nic optimistického, lidé mají na tvářích otrávené výrazy, někteří vypadají, že reagují jen na teplo a světlo, takže je těžké odpovědět na můj pozdrav. Jak se zdá, někdo se po prázdninách změnil - buď zkrásněl, nebo se z něj stala šereda, což je vlastně úplně jedno, protože se tak stane terčem pomluv a klepů.

Někteří moji kamarádi mi vyčítají, proč jsem dobrovolničila v  knihovně (= pracovala zadarmo), zatímco jsem mohla s nimi chodit na hrabání sena. A já jim můžu stokrát vysvětlovat, že když mám astmu a alergii na prach (a seno jaksi obsahuje prach), že můžu dostat astmatický záchvat, nebo mi napuchnou oči a sliznice a začnu se dusit (čti: prostě je to pro mě nebezpečné), jaksi nemůžu hrabat seno. „Ale holka, co byla taky alergická na seno a bere prášky a je v pohodě. A já má taky astmu a nic mi není.“ Jo, až se holce něco stane, protože jí to seno vyvolá alergickou reakci, a druhá dostane astmatický záchvat, tak se budou všichni divit. A přít se o to, že hrabání sena/úklid domácností/obracení hamburgerů v bistrech, či jiná brigáda, kterou dostanete, když vám není osmnáct, se jaksi v životopise nevyjímá tak jako administrativní práce v knihovně, nemá cenu. To každý začne, že by nešel nikam, kde nedávají prachy. Děti, řeknu vám, že někdy, abyste měly praxi v oboru, musíte spolknout svoji nenasytnost, a jít dělat zadarmo. Popřípadě takovým stylem, jaký pracujete (jo, viděla jsem to a zhrozila jsem se), vás nikdo nezaměstná.

Pak je tu taky úžasný rozvrh:

Po – do 15:10; poslední autobus mi jede v 15:10, takže smůla, ale pak jede jeden v 15:22 docela blízko domu, jenže to se do vás profesor snaží nahustit poslední informace, i když ho nikdo nevnímá. A když nestihnu ten 22, tak další mi jede až 16:25.

Út – do 15:10; stejné jako v pondělí.

St – do 13:30; profesorka končí přesně, ne-li o tři minuty poději, což je pro mě docela blbé, protože už mám spočítané, že když se pozdím právě jenom o tři minuty, ujede mi tramvaj a o autobuse ve dvě si můžu nechat zdát.

Čt – jeden týden do 15:10 a druhý do 13:30 – jistí to kroužek, takže chytnu první tramvaj směr střed města a zbytek dojdu.

Pá – do 13:30; je mi to na prd, protože stejně jedu domů až později.

Jak tak procházím městem (většinou do knihovny, do kroužku nebo si něco vyřídit), vidím čím dál víc dokonalých párů stojících uprostřed ulice každému na očích, jak si vyměňují sliny, popřípadě jak se snaží dostat svůj jazyk do krku toho druhého. V 90% je ona modelka s kontraktem na předvádění prádla Victoria Secret, postavou anorektičky v ultra krátkých šatech a porcelánovým obličejem, na který použila tři vrstvy make-upu, řasenku, růž, zdravíčka a kdo ví co ještě; a on je typický bad boy s nagelovanými vlasy, ležérním stylem oblečení a tělem vypracovaným z posilovny, protože se aktivně věnuje nějakému sportu a potřebuje být v kondici. Vždycky si jen povzdechnu, protože jsem pořád single, a se sklopeným zrakem je obejdu. Kladu si otázku, proč vlastně ten pár chce být vidět? Napadá mě hned několik možností. Ta první je předvést, jak jsou dokonalý pár, který má oči jen pro toho druhého. Druhá možnost je docela absurdní – co když se chce ta holka/ten kluk pochlubit svým protějškem? Něco ve stylu Jo, ulovil jsem tu nejlepší kost, co byla k mání mi k některým docela sedí. Za třetí – třeba jsou tak blbí, že nepoznají kraj a střed ulice.

A teď přemýšlím, jak si najdu čas na čtení, recenzování, pletení, háčkování a ostatní ruční práce. A k tomu všemu jsem blogu založila Instagram, protože to je prý cool a potřeba. Můj profil. Takže teď bude učení, jak se zachází s Instagramem, co se fotí, jak se fotí... Proto vás prosím o strpení, než se to trochu zajede - blog a všechno ostatní bude v dost omezeném režimu. Plánuju pár nových věcí a rubrik, ale o tom všem se dočtete v blízké době.

Výzva: Máte někdo zkušenosti s pořádáním soutěže?

PS: Myslete pozitivně! ;)

Vaše Lissa