A máme tu zase září. Období škaredého počasí, znechucených tváří, dlouhých rukávů, neustálého shonu a stresu. No jo, podzim začal.
Autobus bývá po ránu docela narvaný, což je pro mě novinka.
O prázdninách jsem jezdila okolo deváté a to mířilo do práce jenom pár lidí. Ke
konci prázdnin si všichni vzpomněli, že by si mohli potvrdit legitky, takže místo
cca 15 lidí jelo jednou tolik. Ale teď ráno v sedm hodin je autobus nacpán
k prasknutí, což vykouzlí řidičům na tváři kyselý úsměv. Když jsem
kupovala měsíční jednozónovou jízdenku, protože nebydlím ve městě, ale
tramvajenku vlastním (protože vyjde lépe, než kdybyste si ji koupili v již
zmiňovaném autobuse), řidič nasadí naštvaný obličej, chce vidět tramvajenku,
kterou mám samozřejmě pečlivě schovanou v batohu (čti: která je v dokladovce
a dokladovka je někde v tašce), do toho všeho si táhnu s sebou jídlo v jedné tašce a pár
nezbytných věcí, jako třeba velký deštník (čti: představte si mě jako vánoční
stromeček), a za mnou stojí štrúdl lidí, kteří čekají, aby si mohli koupit
jednorázovou jízdenku, a kteří naštvaně podupávají a vzdychají... Věřte mi, že
vám to zpříjemní celý den! Pak spokojeně zastrčíte koupenou jízdenku s tramvajenkou
do tašky, najdete si volné místo... a z čista jasna se tu objeví kluk (okolo třinácti let), sedne si vedle mě, aniž by se zeptal, jestli je to místo volné. K tomu
všemu začne venku pršet, což vás taky uklidní. Po rozjetí autobusu směrem město
se všichni cestující jaksi mentálně spojí a domluví se, že v autobuse je
málo bacilů a bakterií. Začnou posmrkávat, nejlépe kašlat na celé kolo. Jako
by je nikdo nenaučil používat kapesník!
Tak nějak se otráveně dostanu do školy, k tomu musím
přejít nádraží na zastávku, protože nějakej inteligent vymyslel, že na začátku
školy prostě nutě musí opravit kus tramvajové trati od jedné z nejfrekventovanějších
zastávek po druhou. Modlím se při tom, aby mě nechytil revizor, protože to by
bylo zase hledání legitek, a hrabat v batohu opravdu nechci.
Bohužel ve škole není nic optimistického, lidé mají na
tvářích otrávené výrazy, někteří vypadají, že reagují jen na teplo a světlo,
takže je těžké odpovědět na můj pozdrav. Jak se zdá, někdo se po prázdninách
změnil - buď zkrásněl, nebo se z něj stala šereda, což je vlastně úplně
jedno, protože se tak stane terčem pomluv a klepů.
Někteří moji kamarádi mi vyčítají, proč jsem dobrovolničila v knihovně (= pracovala zadarmo), zatímco jsem mohla s nimi chodit
na hrabání sena. A já jim můžu stokrát vysvětlovat, že když mám astmu a alergii
na prach (a seno jaksi obsahuje prach), že můžu dostat astmatický záchvat, nebo
mi napuchnou oči a sliznice a začnu se dusit (čti: prostě je to pro mě nebezpečné), jaksi nemůžu hrabat seno. „Ale
holka, co byla taky alergická na seno a bere prášky a je v pohodě.
A já má taky astmu a nic mi není.“ Jo, až se holce něco stane, protože jí
to seno vyvolá alergickou reakci, a druhá dostane astmatický záchvat, tak se budou
všichni divit. A přít se o to, že hrabání sena/úklid domácností/obracení
hamburgerů v bistrech, či jiná brigáda, kterou dostanete, když vám není
osmnáct, se jaksi v životopise nevyjímá tak jako administrativní práce v knihovně,
nemá cenu. To každý začne, že by nešel nikam, kde nedávají prachy. Děti, řeknu
vám, že někdy, abyste měly praxi v oboru, musíte spolknout svoji nenasytnost, a
jít dělat zadarmo. Popřípadě takovým stylem, jaký pracujete (jo, viděla jsem to
a zhrozila jsem se), vás nikdo nezaměstná.
Pak je tu taky úžasný rozvrh:
Po – do 15:10; poslední autobus mi jede v 15:10, takže
smůla, ale pak jede jeden v 15:22 docela blízko domu, jenže to se do vás profesor
snaží nahustit poslední informace, i když ho nikdo nevnímá. A když nestihnu ten
22, tak další mi jede až 16:25.
Út – do 15:10; stejné jako v pondělí.
St – do 13:30; profesorka končí přesně, ne-li o tři minuty
poději, což je pro mě docela blbé, protože už mám spočítané, že když se pozdím
právě jenom o tři minuty, ujede mi tramvaj a o autobuse ve dvě si můžu nechat
zdát.
Čt – jeden týden do 15:10 a druhý do 13:30 – jistí to
kroužek, takže chytnu první tramvaj směr střed města a zbytek dojdu.
Pá – do 13:30; je mi to na prd, protože stejně jedu domů až později.
Jak tak procházím městem (většinou do knihovny, do kroužku
nebo si něco vyřídit), vidím čím dál víc dokonalých párů stojících uprostřed
ulice každému na očích, jak si vyměňují sliny, popřípadě jak se snaží dostat
svůj jazyk do krku toho druhého. V 90% je ona modelka s kontraktem na
předvádění prádla Victoria Secret, postavou anorektičky v ultra krátkých šatech a porcelánovým
obličejem, na který použila tři vrstvy make-upu, řasenku, růž, zdravíčka a kdo
ví co ještě; a on je typický bad boy s nagelovanými vlasy, ležérním stylem
oblečení a tělem vypracovaným z posilovny, protože se aktivně věnuje
nějakému sportu a potřebuje být v kondici. Vždycky si jen povzdechnu,
protože jsem pořád single, a se sklopeným zrakem je obejdu. Kladu si otázku,
proč vlastně ten pár chce být vidět? Napadá mě hned několik možností. Ta první
je předvést, jak jsou dokonalý pár, který má oči jen pro toho druhého. Druhá možnost je docela
absurdní – co když se chce ta holka/ten kluk pochlubit svým protějškem? Něco ve
stylu Jo, ulovil jsem tu nejlepší kost,
co byla k mání mi k některým docela sedí. Za třetí – třeba jsou
tak blbí, že nepoznají kraj a střed ulice.
A teď přemýšlím, jak si najdu čas na čtení, recenzování,
pletení, háčkování a ostatní ruční práce. A k tomu všemu jsem blogu založila Instagram, protože to je prý cool a potřeba. Můj profil. Takže teď bude učení, jak se zachází s Instagramem, co se fotí, jak se fotí... Proto vás prosím o strpení, než se to
trochu zajede - blog a všechno ostatní bude v dost omezeném režimu. Plánuju pár nových věcí a rubrik, ale o tom všem se dočtete v blízké
době.
Výzva: Máte někdo zkušenosti s pořádáním soutěže?
PS: Myslete pozitivně! ;)
To abych si taky konečně založila Instagram. :D
OdpovědětVymazat